Jdi na obsah Jdi na menu
 


Historie

Koncem druhé světové války, v roce 1945, dostali dva plukovníci americké armády úkol vytyčit linii, která by Koreu dočasně - do kapitulace Japonska (Korejský poloostrov byl v té době pod nadvládou Japonska, které jej v roce 1910 anektovalo) - rozdělila na okupační zóny SSSR a USA. Jako hranice byla stanovena 38. rovnoběžka.

Obě strany souhlasily a uměle vytvořená hranice se vžila; Korejský poloostrov jí byl rozdělen na „Severní Koreu“ a „Jižní Koreu“ (oba státy oficiálně vznikly roku 1948).

Sever byl pod správou SSSR a byl zde zaveden komunismus, jih spravovaly jednotky OSN a USA. Poté, co ve světě vypukla studená válka, se obě Koreje staly jen okrajovými centry soupeření Východu a Západu. Napětí mezi oběma státy však přerostlo v ozbrojený konflikt, když Severní Korea podporovaná Sovětským svazem a nově vzniklou Čínskou lidovou republikou v roce 1950 napadla Jih.

[editovat] Válka

[editovat] 1. Severokorejská invaze (25. června14. září 1950)

25. června 1950 – dva roky po vzniku dvou samostatných států – severokorejská armáda (tiše podporována SSSR) zcela neočekávaně zaútočila na Jih s cílem násilně spojit obě země. Po pouhých třech dnech útočníci obsadili od hranice nepříliš vzdálenou jihokorejskou metropoli Soul a brzy pronikli ještě dále na jih.

OSN se rozhodla zakročit a Severní Koreu vypudit z okupovaného území. Tuto rezoluci se podařilo přijmout díky tomu, že SSSR se odmítl zúčastnit jednání. Byla vytvořena koalice států v čele s USA, která měla proti Severní Koreji vést útok. Hlavním velitelem sil v Koreji byl jmenován generál Douglas MacArthur.První americké jednotky dorazily do Jižní Koreje již 1.července. Armáda Severní Koreje se poprvé s vojsky USA (a Jižní Koreje) střetla v bojích u Osanu 5.července. Američané se pak museli stáhnout.

Koncem léta vojska OSN zahájila nekoordinovaný ústup k jihokorejskému přístavu Pusan, kde se měla znovu zformovat pro následující útok. Pod vedením generála Waltona Walkera, velitele pozemních vojsk, zde byl zřízen obranný perimetr, který měřil od Pusanu na sever přes 150 kilometrů. Severokorejská armáda dostala za úkol tento perimetr dobýt do začátku září. Malé koaliční jednotky nestačily na to, aby bránily celou linii perimetru, ale díky zpravodajské službě, která včas upozorňovala na místa hlavních útoků Severokorejských jednotek, situaci zvládly. Do perimetru postupně přicházely nové posily, včetně prvních britských vojáků. Severokorejské zásobovací linie byly navíc napadány ze vzduchu, takže se nepřátelský útok začínal hroutit. V září již mělo koaličnímu vedení jistotu, že perimetr bude uhájen, a mohlo začít pomýšlet na ofenzivu.

[editovat] 2. Protiútok OSN a USA (15. září24. října 1950)

Americké jednotky pod vedením generála Douglase MacArthura uskutečnily 15. září vylodění u přímořského města Inčchon, vzdáleného přes 300 kilometrů od Pusanského perimetru. Operaci provedl 10 sbor námořní pěchoty pod velením generála Edwarda Almonda. I když se jednalo o riskantní akci, koaliční jednotky ji za cenu menších ztrát zvládly. Odtud pokračovaly na sever k Soulu. Při postupu přerušily severokorejské zásobovací a komunikační trasy. Na jihu ve stejné době prorazily jednotky z Pusanského perimetru nepřátelskými liniemi a mířily taktéž na sever. Následné dobývání Soulu 10. sborem si vyžádalo velké ztráty. I když koaliční vojska měla před nepřátelskými jednotkami značnou převahu, Severokorejci fanaticky bojovali až do totálního zničení svých jednotek. 26. září si sem konečně probojovala cestu i vojska z Pusanského perimetru. Soul padl stejného dne. Do začátku října byly všechny zbývající Severokorejské jednotky vytlačeny z Jižní Koreje.

1.října žádalo OSN Severní Koreu o okamžitou kapitulaci, Kim Ir-sen ji odmítl. Generál MacArthur 7.října dostal (po výhradách socialistických zemí) od OSN povolení k útoku na Severní Koreu. Vojska OSN začala postupovat nepřátelským územím na sever k hranicím Severní Koreje s ČLR, přestože ČLR pohrozila, že takový postup by ji přiměl vstoupit do války. Pro tuto obavu americký prezident Harry S. Truman nařídil MacArthurovi, aby se jeho vojska raději nepřibližovala k řece Amnokkang (v čínštině Ja-Lu), která tvoří právě hranici mezi KLDR a Čínou. 16. října došlo k vylodění ve Weonsanu, 19. října jednotky OSN obsadily Pchjongjang (metropoli Severní Koreje), z něhož se podařilo Kim Ir-Senovi jen o vlásek uniknout. Amerických vojsk se zmocňoval optimismus. Zbytky severokorejských jednotek se stáhly do hor na severu země ČLR.

[editovat] 3. Čína vstupuje do války (25. října 195024. ledna 1951)

Komunistická Čína vnímala posun jednotek OSN na sever velmi blízko ke svým hranicím jako vážné ohrožení vlastní bezpečnosti. V říjnu sem bylo dopraveno přibližně 500 000 "dobrovolníků" čínské lidové osvobozenecké armády. 25.října se koaliční jednotky dostaly k hraniční řece Ja-lu. Ten den začaly přicházet první nejasné zprávy o potyčkách s čínskými vojáky. Američané s čínskými útoky vůbec nepočítali, a tak v jejich řadách zavládl zmatek. Teprve po dvou týdnech na nátlak OSN podala Čína prohlášení. Podle čínské strany se prý jednalo o dobrovolné vojáky, za něž Čína nemá zodpovědnost, ale v osvobozeneckém boji jim bránit nebude. To bylo samozřejmě jen klamné gesto, ve skutečnosti se jednalo o vojáky z řad běžné čínské armády a dokonce i vojáků SSSR.

Generál MacArthur se dlouho rozmýšlel a nakonec vydal 24. listopadu rozkaz k útoku na řeku Ja-lu. Domníval se, že tím zasadí čínským vetřelcům konečný úder a ukončí tím válku. V následujících dvou dnech na koaliční jednotky zaútočila celá početná čínská armáda ukrytá v horách a naprosto je zdecimovala. 28. listopadu vydal MacArthur rozkaz k ústupu. Mezitím se ale dostali do obklíčení a za cenu těžkých ztrát si museli probojovat cestu zpět. Téměř stejné ztráty jako nepřátelé jim způsobil i mráz. Námořní pěchota si probojovala cestu k přístavu Chungnam a odtud byla po moři evakuována.

Koncem prosince se po velmi nelítostných bojích uprostřed zimy jednotky OSN stáhly pod 38. rovnoběžku. Generál MacArthur se nemohl smířit s blížící se porážkou a navrhoval naprosto nesmyslné řešení. Chtěl použít atomových zbraní proti ČLR, nebo mohutně bombardovat ČLR, což by zřejmě vedlo ke 3. světové válce. Naštěstí byly všechny jeho návrhy zamítnuty a značně přispěly k jeho pozdějšímu odvolání.

Na nový rok naplánovala ČLR obnovit ofenzivu a dobýt celý Korejský poloostrov. Za tímto účelem byly do Severní Koreje poslány další početné jednotky. Na silvestra roku 1950 podnikly jednotky Severní Koreje a ČLR – o síle téměř miliónu mužů – druhý útok na Jižní Koreu. Mezitím zahynul velitel koaličních pozemních vojsk Walton Walker a jeho nástupcem se stal Matthew Ridgway. Čínským jednotkám se podařilo proniknout hluboko za 38. rovnoběžku a 4.ledna dobýt Soul. Situace se pro vojska USA začala stávat kritickou. Hovořilo se o stažení koaličních vojsk z Koreje. Číně a KLDR bylo nabídnuto příměří, ale bylo odmítnuto.

[editovat] 4. Příměří (25. ledna 195127. července 1953)

25. ledna 1951 se vše znovu obrátilo. Do boje nyní výnamně zasáhl generál Ridgway. Zřídil jakousi linii vojsk od pobřeží k pobřeží a za leteckého a dělostřeleckého bombardování začal pomalu postupovat k severu. Později byla tato taktika nazvaná "Ridgwayův mlýnek na maso". Číňanům jakoby došel dech.Tuto americkou linii se pokoušeli prorazit jejich obvyklou taktikou lidských vln, ale výsledkem byly jen obrovské ztráty na životech. 15. března byl američany znovu dobyt Soul a za týden byla čínská vojska zatlačena za 38. rovnoběžku.

MacArthur prosazoval pokračování ve válce, vytlačení komunistů ze Severní Koreje a rozšíření války do Číny. Poté, co se pustil do kritiky tehdejšího amerického prezidenta Harryho Trumana, který s ním nesouhlasil a nabádal ke zdrženlivosti, byl odvolán. Vedením války byl pověřen právě Ridgway. V květnu se ještě Číňané pokusili jarní ofenzivou prorazit americkou linii, ale bez úspěchu. V létě se válka změnila na zákopovou a strnula v patovém stavu na 38. rovnoběžce.

10. července 1951 byla zahájena jednání o příměří, ale protáhla se ještě na dva dlouhé roky. Ony dva roky se stále bojovalo s velkými ztrátami na životech, ale fronta se téměř neposunula dále. V mírových jednáních se odrážela Studená válka. Každou chvíli se jednání ocitala na mrtvých bodech, obě strany se vzájemně obviňovaly. Mezitím se v Indočíně rozpoutala Indočínská válka, Harryho Trumana na postě prezidenta Spojených státu vystřídal Dwight Eisenhower a zemřel diktátor SSSR J. V. Stalin. 20. července byla konečně stanovena demarkační linie pár kilometrů severně od 38. rovnoběžky a kolem ní demilitarizované pásmo. 27. července 1953 podepsala OSN s představiteli Severní Koreje a Číny „Dohodu o příměří“ a byla konečně zastavena palba.

korejská válka
Bitva o Inčchon.Bitva v Pusanském perimetru.První bitva o Soul

 

 

[editovat] Výsledek války

Ve válce bylo zabito, zraněno nebo pohřešováno 2,5 milionu Korejců, zemřelo přes 33 000 Američanů a 3 000 příslušníků vojsk OSN. Zabito nebo zraněno bylo také kolem 900 000 Číňanů. Po třech letech války zůstala dělící čára mezi Korejemi skoro tam, kde byla na začátku – trochu severněji od 38. rovnoběžky.

Válka způsobila nepopularitu prezidenta Trumana u americké veřejnosti a z dalších prezidentských voleb odstoupil již po prohraných primárkách v New Hampshiru.

Společnost na Korejskou válku na dlouhá léta zapomněla. V 70. letech ji připomněl komediální, ale celkem realistický seriál M*A*S*H.

[editovat]

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář