VÁLKA

Přehled

Rozdíl mezi prehistorickým a starověkým válčením je více v organizaci než v technologii. Vývoj prvních městských států, a následně říší, umožnil válčení dramatickou změnu. V počátcích Mezopotámie státy produkovaly takový zemědělský nadbytek, že se dlouhodobě vládnoucí rody s vojenskými veliteli mohli prosadit. Zatímco vojenské síly byly stáje ještě složeny z venkovanů, společnost je mohla spíše naverbovat, než je nechat pracovat na jejich částech půdy po každý rok. Takto se tedy poprvé vyvíjely stálé organizované armády.

Díky těmto novým armádám mohly státy nadále růst a centralizovat se. První říše, Sumerská, vznikla v oblasti Mezopotámie. Starověké armády nadále využívaly primárně luky a oštěpy; stejné zbraně, které byly vyvinuty v prehistorických časech pro potřebu lovu. Rané armády v Egyptě a Číně následovaly podobný způsob válčení a začaly formovat pravidelné jednotky pěchoty vyzbrojené oštěpy a luky.

Chariots

Jak státy rostly ve velikosti, rychlost hnutí stala se velmi důležitá protože centrální síla nemohla držet jestliže povstání nemohla být potlačena rychle. První řešení tohoto bylo chariot, který stal se použitý na Středním Východě kolem 2000 př.n.l.. Nejprve natažený onager, voli, a osli, oni dovolili rychlé křížení relativně plochých zemí Středního východu. Chariots byl lehký dost že oni mohli snadno být zatopeni přes řeky. Chov více mocných koní brzy dovolil jim být zvyklý na tah chariots a jejich větší rychlost dělala chariots dokonce účinnější.

Síla chariot jako zařízení oba přepravy a bitvy se stal centrální zbraní národů starobylého Blízkého Východu v 2. tisíciletí BC. Typické chariot byly zpracovány dvěma muži: jeden byl by lukostřelec a oheň u sil nepřátel, zatímco jiný by řídil vozidlo. V průběhu doby, chariots nesoucí až pět bojovníků bylo vyvinuto. Účinnost těchto vozidel je ještě poněkud na pochybách. V Číně, chariots se stal centrální zbraní Shang dynastie, dovolit jim sjednotit velkou oblast.

Ačkoli chariots byly přirovnávány k současným tankům v roli, kterou oni hráli na bitevním poli, tj., šok zaútočí, hlavní výhoda chariot byla taktická pohyblivost, kterou oni poskytovali k bowmen. Protože pevně zabalená pěchota byla tvoření výběru, v objednávce starověkých generálů udržovat příkaz a kontrolu během bitvy také jak pro vzájemnou ochranu, síla chariots mohla odstavit u dlouhého rozmezí a šípy deště sestřelí na hlavách pěšáků. Protože jejich rychlosti, nějaké pokusy účtovat chariots mohly být snadno obešel. Jestliže, na druhé straně, jednotka pěchoty se rozprostírala minimalizovat škodu ze šípů, oni by ztratili výhodu vzájemné ochrany a charioteers mohly snadno obsadit je.

Z taktického hlediska toto dalo nějaký obklad síly chariots na rohách dilematu, výroba chariots nepostradatelný pro armády dne. Chariots, nicméně, byly komplikované kusy hardwaru, který vyžadoval specializovaného řemeslníka udržovat je. Takové služby, proto, dělal chariots nákladné vlastnit. Když chariots byl vlastněn jednotlivci uvnitř společnosti, to inklinovalo dát svah bojovnické třídě specialistů a feudálního řádu (příklad kterého může být viděn v Homerovi je Iliada). Kde chariots byl veřejně vlastněn, oni pomáhali v údržbě a zřízení silné ústřední vlády, např., nové Egyptské království.

Pěchota

Bojové vozy ovšem byly nepoužitelné na velmi obtížném terénu severního středomořského pobřeží Malé Asie, Řecka a Itálie. Řekové tak byli nuceni spoléhat se na taktické využití pěchoty. Na rozdíl od izolovaného Egypta bylo Řecko často ohrožováno okolními nepřáteli. Obtížný terén znemožňoval sjednocení větších oblastí a vedl k lokálním konfliktům mezi městskými státy. V tomto vysoce nepřátelském prostředí se pěchotní zbraně a taktika válčení vyvíjely velice rychle. Z tohoto důvodu se vyvinula formace falangy, v níž byl pevný útvar mužů pohromadě nebezpečnější než jednotliví vojáci. Řekové používali delší oštěpy, které do té doby nikdo neznal, a nosili kvalitnější zbroje než ostatní. Když se utkali se sjednocenými pěchotními vojsky Peršanů v Perských válkách, zvítězili i přes výrazný početní nepoměr sil. Nicméně, když Římané válčili s Makedonci, kteří používali útvar falangy podobný řeckému, takticky pružní římští legionáři porazili makedonskou falangu tím, že ji obchvatnými výpady obešli. Falanga měla být dominantním prvkem řeckého válčení, ukázalo se ovšem, že je příliš nepružná, než aby mohla porazit mobilnějšího nepřítele.

Na Středním východě, který byl poté ovládán Perskou říší, ztratily bojové vozy na své důležitosti. Koně se nadále vyvíjeli, a tak byli dost silní, aby mohli snadno unést plně ozbrojeného muže. Vozoví lučištníci byli nahrazeni jízdními kopiníky a lukostřelci.

Daný vývoj se ukázal jako značná nevýhoda pro lidi z nížin. V čistě pěchotním boji by větší lidská síla zemědělských oblastí zvítězila. Infrastruktura a školení pro boj na válečných vozech byly také dostupné pouze ve městech. Pro osamocené nasazené vojáky bylo prostředí stepi mnohem přirozenější než zemědělské oblasti. Jakmile byly zavedeny chovy silnějších koní a technologie výroby sedla se rozšířila, rychle se adaptovali na život kočovníků v oblastech, kde nebyli možno hospodařit, ale kde bylo možno kočovně chovat skot. Tito kočovníci strávili značnou část svých životů v sedle, a byli tak v boji s koňmi mnohem zručnější. Po mnohá staletí byly státy v Evropě, na Středním východě, v Číně a jižní Asii ohroženy jezdci z euroasijských stepí.

Kavalérie

V 4. století BC, Macedonians pod Philipem II Macedon a jeho syn Alexander velký úspěšně integrovaný kůň-nesení bojovníci a mocná řecká pěchota, vytvářet vojenskou sílu nesrovnatelné síly. Poté, co si podmanil Řecko, Alexander změnil jeho pozornost na mocnou perskou Říši.

V tomto bodě Peršani velmi opouštěli chariot, ačkoli oni byli přítomní na bitvě Gaugamela v roce 331 př.n.l. proti Alexanderovi. Ačkoli to zůstalo císařským ceremoniálním vozidlem, jejich armáda byla směs pěchoty (někteří to Řek) a kavalérie, stejně jako některé exotičtější síly takový jako sloni války. Toto ukázalo se neschopné odolat síle makedonského útoku a perská armáda byla směrována v sérii tří bitev.

V Číně, říše údolí byly zvýšeně vyhrožovány severními národy od Mongolska, Manchuria, a centrální Asie. To zabezpečí jejich království, pravítka Číňana dělala rozsáhlé užití jejich nadřazenosti v organizaci a pracovní síle, nejvíce pozoruhodně v masivní úloze stavět Great zeď Číny, specificky navržený k bloku síly kavalérie. Zeď nebyla dost, nicméně, a pravítka Číňana byla nucená integrovat jednotky kavalérie do jejich armád, většinou rekrutoval od stejných severních barbarů oni pokusili se chránit před.

Ačkoli ve většině Eurasie směs kavalérie a pěchoty se stala standardem, v Evropě a severní Africe velmi odlišná metoda válčení se vyvíjela. Oblast Středomoří je obklopena horami, který dělat vyrovnat koně obtížné používat. Navíc, pěchota je vždy daleko snadnější k dopravě kupředu loď tak nějaká společnost, která mohla vyvinou pěchotu schopnou lícování síla kavalérie mohla ovládat region.

Toto bylo vyvinuto ve městě Řím, který brzy začal nebývalou expanzi skrz Středomoří svět. Římské armády měly málo ve způsobu technologie, která byla nová; poněkud, oni byli úspěšní přes intenzivní organizaci a školení. Římské armády se staly profesionální sílou mužů, kteří byli zavázaní pro život a kdo, přes jejich disciplínu, dovednost, opevnění a pouhá množství, mohl porazit nějakou jinou sílu v náboženství. To řeší problém pěchotní nízké rychlosti, oni spojili jejich říši sítí vysoké kvality a studny-udržované silnice, které počítaly s rychlým pohybem značných sil. Kavalérie byla jen používána jako zvědi nebo asistenti.

Nicméně, Romansův úspěch závisel na rozsáhlé organizaci a struktuře jejich říše. Jednou toto začalo se třepit, armáda také brzy začala se zhroutit. Národy koně stepi nepřestaly postupovat, jeden, jak koně stali se silnější, úklony staly se více smrtelné, a jet na vybavení více efektivní. 4. stoletím kupředu směřující kavalérie rychle začala nastoupit místo těžké pěchoty jako základ v římské armádě, dlouhý přechod od pěchoty k kavalérii byl pak dobře underway, k věci byl to byla pěchota, která podporovala kavalérii ne kavalérie podporovat pěchotu jak to bylo po celá staletí.

Námořní válka

Hlavní článek: Námořní válka

První dateable zaznamenaná námořní bitva nastala o 1210 př.n.l.: Suppiluliuma II, král Hittites, porazil loďstvo od Kypru, a spálil jejich lodě na moři.

Perské války byly první k rysu large-scale námořní operace: ne spravedlivé důmyslné loďstvo střetnutí s tucty triremes na každé straně ale spojenou zemí – operace moře. Lodě v antice mohly operovat jen na relativně klidných vodách moří a řekách; oceány byly mimo limit. Námořnictva byla téměř vždy použitá jako asistenti k pozemnímu vojsku, často základní k přinášet jim zásoby. Oni by zřídka se trhli sami o sobě. S jen omezený-zbraně rozsahu, námořní válka byla zdolávána ve způsobu podobném válčení země, se stranami stravování dělat většinu bojování.

Punic války vedly k inovaci na širém moři. Řím předtím stěží se dotýkal námořní války, bytí předtím jen dotýkalo se s italským poloostrovem, zatímco Kartágo bylo civilizace obchodování, a tak vyvinul velkou flotilu. Jediný tím, že zkoumá krachy kartáginských lodí Římani přišli stavět efektivní námořnictvo. Navíc, oni se vyvíjeli splnit volal corvus který byl způsob, jak upustit lodní lávku na lodi nepřátel, toto dalo Římanům ohromnou výhodu jako jejich nadřazenost v blízko-boj ubikací mohl vstoupit do hry, zatímco legionáři nastoupili na kartáginské lodě a zabili posádky s lehkostí.

Taktiky a zbraně

Strategie

Starověká strategie zaostřila široce na dvojčeti branky výrobní pokračující války vypadají více nákladné než se podrobit nepřátelům a výroby nejvíce těžit z války jak možný.

Nutit nepřátele, aby se podrobil obecně sestával z porazení jejich armády na poli. Jakmile síla nepřátel byla směrována, hrozba obležení, civilní smrti, a jako často nutil nepřátele do jednacího stolu. Nicméně, tento cíl mohl být provedený jinými prostředky. Hořící nepřítelská pole by vynutila si výběr vzdávat se nebo bojovat proti divoké bitvě. Čekat na nepřátele ven dokud ne jejich armáda musela rozpustit kvůli začátku období žní nebo běhu ven zaplacení žoldáků představil nepřátelům podobný výběr. Výjimečné konflikty antiky byly, když tato pravidla válčení byla porušena. Spartánský a aténské odmítnutí přijmout kapitulaci po mnoha rokách války a blízkého bankrotu v Peloponnesian válce je jeden takový výjimečný příklad, jak je římské odmítnutí vzdát se po Cannae.

Více osobní cíl ve válce byl jednoduchý zisk. Tento zisk byl často peněžní, jak byl případ s útočit na kulturu galských kmenů. Ale zisk mohl být politický, zatímco velcí vůdcové ve válce byli často odměněni s vládní funkcí po jejich úspěchu. Tyto “strategie” často odporují modernímu selskému rozumu, zatímco oni se střetávají s čím by byl nejlépe pro státy zapojené do války.

Taktiky

Účinné taktiky měnily se velmi, spoléhat se na:

1. Velikost síly generál byl velící
2. Velikost oponování působení
3. Zahrnutý terén
4. Počasí

Často, jestliže generál věděl, že on měl ohromující silovou výhodu, on by pokoušel se napadnout přední stranu nepřátel se jeho pěchotou zatímco drží jeho kavalérii na jeho stranách nebo boky. Tento maneuver by byl hotový po lukostřelcích a vybavení obležení (který byl držen bezpečně za pěchotou) vypaloval několik salv šipek nebo valounů u opozice. Po těch salvy změkčily nepřátele, pěchota by pak postupovala a účtovala nepřátelskou frontu. Když pěchota najala je a jejich pozornost byla soustředěná na jejich útočnících pěchoty, kavalérie by pak lemovala v od pravý a odešel, decimovat nepřátele a opouštět žádný prostor pro je k oponování (ustoupit).

V případě že výhoda generála byla více nepatrná, on by mohl pokusit se porazit nepřítele, zatímco prchající vojáci jsou daleko méně organizovaní a snadnější zabít než jejich stálé brethren. Toto může být provedený útočením slabá vojska (skirmishers) nepřátel se silnou pěchotou, porážet mnoho z nich, a tak přimět je, aby porazil. Jednou jedna jednotka vidí další směrování jednotky, to je hodně více nakloněné prchnout v panice. Ještě větší úspěch byl by zlomit vůli generála nepřátel sám, (nebo zabít jej) působit jej a jeho tělesná stráž prchnout, zanechávat jeho armádu s malým výběrem ale držet barvu. Tato taktika pokouší se odstartovat dominový efekt, končit celým oponováním působení prchat pole bitvy. Jednou celé oponování působení bylo směrováno, to nebylo neobvyklé, že používá kavalérii, aby zničil jak hodně ze síly směrování jak možný, oslabovat nepřátele další.

Zbraně

Starověké zbraně zahrnovaly úklonu a šíp; polearms takový jako oštěp a oštěp; hand-to-hand zbraně takový jako meče, oštěpy, kluby, sekyry a nože. Katapulty a beranidla byli používáni během obležení.

Obležení

Egyptské obležení Dapur v 13. století př. n. l., od Ramesseum, Thebes.

Městské hradby a opevnění byli podstatní pro obranu prvních měst ve starobylém Blízkém Východu. Zdi byly postaveny cihlami bláta, kamenem, dřevem nebo kombinací těchto materiálů se spoléhat na místní dostupnost. Nejčasnější reprezentace obležení válčení je datováno k Protodynastic období Egypta, c.3000 BC, zatímco první vybavení obležení je znáno od Egyptských hrobových reliéfů 24. století BC představení otáčelo žebříky obležení. Asyrský palác reliéfy 9. k 7. stoletím BC obležení displeje několik Near východních měst. Ačkoli jednoduché beranidlo vstoupilo do použití v předchozím tisíciletí, Assyrians zlepšil válčení obležení. Nejvíce obyčejný cvičit obležení válčení bylo nicméně k laickému obležení a vyčkávání pro kapitulaci vnitřku nepřátel. Kvůli problému logistiky, dlouho trvat obležení zahrnutí ale menší síla mohli zřídkakdy být udržovaní.

Kultury

Egyptský

Pro většinu částí jeho dlouhé historie, starověký Egypt byl sjednocen s jednou vládou. Hlavní vojenská starost o národ měla držet nepřátele ven. Vyprahlé roviny a pouště obklopující Egypt byl obýván kočovnými kmeny, které občas pokusily se zaútočit na nebo se usadit v úrodném Nil říčním údolí. Egyptians stavěl pevnosti a základny podél východu okrajů a západu nilské delty, ve východní poušti, a v Nubia na jih. Malé posádky mohly předejít menším invazím, ale jestliže velké vojsko bylo objeveno zpráva byla poslána pro hlavní armádní sbor. Nejvíce Egyptská města postrádala městské hradby a jiné obrany.

První Egyptští vojáci nesli jednoduchý arnament sestávat z oštěp s mědí spearhead a velká dřevěná ochrana pokrytá kůží se schovává. Muškátový květ kamene byl také nesen v archaickém období, ačkoli později tato zbraň byla pravděpodobně jediná v ceremoniálním užívání, a byl nahrazený bronzovou válečnou sekerou. Spearmen byly podporovány lukostřelci nést složenou úklonu a šípy s hroty šípu vyrobenými z pazourku nebo mědí. Žádné obrněné jednotky byly používány během 3. a brzy 2. tisíciletí BC. Hlavní pokrok ve zbrojní technologii a válčení začal kolem 1600 př.n.l. když Egyptians bojoval a nakonec porážel Hyksos lidi, kteří dělali sebe páni Egypta Lowera. To bylo během tohoto období kůň a chariot byli představeni do Egypta. Jiné nové technologie zahrnovaly meč srpu, neprůstřelnou vestu a zlepšené bronzové osazení. Příští skokoví útočníci vešli do pozdního období (712-332 př.n.l.), když jezdecké vojsko a zbraně vyrobené ze železa vstoupili do použití. Po výboji Alexander velký, Egypt byl těžce Hellenized a hlavní vojenská síla se stala falangou pěchoty. Starobylí Egypťané byli žádní velcí zlepšovatelé ve zbrojní technologii a většina z inovací přišla ze západní Asie, a pozdnější svět Řeka.

V 2. tisíciletí BC Egyptská armáda se změnila z vojáků daně do pevného uspořádání vojáků z povolání. Dobytí cizích území jako Nubia vyžadovala trvalou sílu být obsazen do zahraničí. Střetnutí s jinými silnými Near východními královstvími jako Mitanni, Hittites, a pozdnější Assyrians a Babylonians, dělal to nutný pro Egyptians provádět akce daleko od domova. Vojáci byli placeni s pozemkem pro obstarání jejich rodin. Po splnění jejich služby veteráni byli povolený důchod k těmto majetkům. Generálové mohli stal se docela vlivný u soudu, ale na rozdíl od jiných feudálních států Egyptská armáda byla kompletně kontrolovaná králem. Cizí žoldáci byli také rekrutováni; nejprve Nubians (Medjay), a pozdnější také Libyans a Sherdens v novém království. Perským dobovým Řekem žoldáci enterred službu do armád povstaleckého pharaohs. Židovští žoldáci u Elephantine podávali perské suverény Egypta v 5. století BC, ačkoli oni by mohli také podávali Egyptské pharaohs 6. století BC.

Přinejmenším v královské propagandě král nebo korunní princ osobně vedli Egyptské vojáky do bitvy. Armáda mohla počítat desítky tisíců vojáků tak menší prapory sestávat z 250 mužů vedených důstojníkem bylo pravděpodobně klíč příkazu. Taktiky zahrnovaly masivní stávku lukostřelbou následovanou pěchotou a/nebo chariotry linky napadnutí zlomeného nepřítele. Nepřátelé mohli nicméně pokusit se překvapit velkou Egyptskou sílu se zálohami a tím, že blokuje ulici, Egyptská kampaň zaznamenává informuje nás.

Uvnitř Nil údolí sám dopraví a čluny byly důležité vojenské elementy. Lodě byly zásadní pro zajištění zásob pro vojáky. Nil řeka žádné brody tak čluny musely být užitý na přeplavbu řeky. Dominující řeka často ukázala se nutná pro žalující obležení, jako Egyptské dobytí Hyksos kapitálu Avaris. Egypt měl žádné námořnictvo k bojovým námořním bitvám na moři před Late obdobím. Nicméně, bitva zahrnovat lodě vzal místo u Egyptského pobřeží v 12. století BC mezi Ramesses III a lidi moře.

Číňan

Starověká Čína během Shang dynastie byla bronzová věková společnost založená na armádách chariot. Archeologická studie Shang místa u Anyang odhalila rozsáhlé příklady chariots a zbraně bronzu. Svržení Shang Zhou pilou vytvoření feudálního společenského zřízení, spočívat vojensky na třídě aristokratických chariot bojovníků (?).

V jaře a období podzimu, válčení se zvětšilo exponenciálně. Zuo zhuan popisuje války a bitvy mezi feudálními pány během období. Válčení pokračovalo být stylizovaný a ceremoniální dokonce, zatímco to stalo se násilnější a rozhodné. Představa o vojenském hegemon (?) a jeho “způsob síly” (霸道) přišel ovládat čínskou společnost.

Válčení stalo se více intenzivní, nemilosrdný a hodně rozhodnější během Warring States období, ve kterém velký společenská a politická změna byla doprovázena koncem systému chariot válčení a přijetí masových pěchotních armád. Kavalérie byla také představena od severní hranice, přes kulturní výzvu to pózovalo pro šat-nosit muže Číňana. Vojenská strategie posunovala se k důrazu na podvodu, inteligenci a lstích jak kodifikovala na slunci Tzu je Válečnické umění.

Ind

Jak daleko jak je znán, Indus Valley civilizace (fl. 3300-1700 př.n.l.) starověká Indie byla poněkud více mírová než jeho současníci. Doslova nic je známé o jeho armádě. Nicméně, slon krotit začal v Indus Valley civilizaci, který by později měl důležitá použití ve starověkém válčení.

Během Vedic období (fl. 1500-500 př.n.l.), Vedas a jiné spojené texty obsahují odkazy na válčení. Svět je první vojenské použití slonů války datuje se od kolem 1100 př.n.l. ve starověké Indii a je zmíněn v několika Vedic Sanskrit kostelních písních.

Dva velké starověké eposy Indie, Ramayana a Mahábhárata (c. 1000-500 př.n.l.) být soustředěn kolem konfliktů a se odkazovat na vojenské formace, teorie válčení a esoterické ozbrojení. Valmiki je Ramayana popíše Ayodhya je vojenský jak obranný spíše než agresivní. Město, to říká, byl silně opevněný a byl obklopený hlubokým vodním příkopem. Ramayana popisuje Ayodhya v následujících slovech: “město oplývalo bojovníky neporažený v bitvě, nebojácný a zručný v použití zbraní, se podobat lvům střežit jejich jeskyně hory”. Mahábhárata popisuje různé vojenské techniky, včetně Chakravyuha.

Z Indie, sloni války byli vzati k perské Říši kde oni byli používáni v několika kampaních. Peršan král Darius III zaměstnával asi 50 indických slonů v bitvě Gaugamela (331 př.n.l.) bojoval proti Alexanderovi velký. V bitvě Hydaspes řeky, Ind král Porus, kdo vládl v Paňdžábu, s jeho menší armádou 200 slonů války, 2000 kavalérie a 20,000 pěchoty, předložil velkou potíž pro Alexander velký je větší armáda 4000 kavalérie a 50,000 pěchoty, ačkoli Porus byl nakonec porazen. V tomto okamžiku, Magadha Říše další východ v severní a východní Indii a Bengálsko mělo armádu 6000 slonů války, 80,000 kavalérie, 200,000 pěchoty a 8000 ozbrojeného chariots. Měl Alexander velký rozhodl se pokračovat v jeho kampani v Indii, on mohl čelili extrémně silnou opozici od takový velká armáda.

Chanakya (c. 350-275 př.n.l.) byl profesor politické vědy na Takshashila univerzitě, a pozdnější Prime ministr císaře Chandragupta Maurya, zakladatel Maurya Říše. Chanakya psal Arthashastra, který probral různá témata na starověkém indickém válčení ve skvělém detailu, obsahujících různých technikách a strategiích vztahovat se k válce. Tito zahrnovali nejčasnější použití špionáže a vraždy. Tyto techniky a strategie byly zaměstnané u Chandragupta Maurya, kdo byl student Chanakya, a pozdnější Ashoka velký (304-232 př.n.l.).

Chandragupta Maurya dobyl Magadha říši a zvětšil ke všem severní Indie, založení Maurya říše, který vyčníval z arabského moře k Bayu Bengálska. V roce 305 př.n.l., Chandragupta porazil Seleucus já Nicator, kdo vládl Seleucid říši a kontrolovaná většina z území podmanila si Alexander velký. Seleucus nakonec ztratil jeho území v Asii Southerna, včetně jižního Afghánistánu, k Chandragupta. Seleucus vyměnil územní západ Indus pro 500 slonů války a nabízel jeho dceru Chandragupta. V této manželské alianci nepřátelství se změnilo na přátelství a Seleucus expedoval velvyslance, Megasthenes, k Mauryan dvoru u Pataliputra. V důsledku této smlouvy, Maurya Říše byla rozpoznána jako velká pravomoc Hellenistic světem a králové Egypta a Sýrie poslali jejich vlastní velvyslance k jeho dvoru. Podle Megasthenes, Chandragupta Maurya stavěl armádu sestávat z 30,000 kavalérie, 9000 slonů války, a 600,000 pěchoty, který byl největší armáda znaná v antice. Ashoka velký pokračoval rozšířit Maurya říši k téměř všichni jižní Asie, podél s hodně z Afghánistánu a dílů Persie. Ashoka nakonec vzdal se na válčení po konvertování k buddhismu.

Peršan

Starověký Persie nejprve se ukázala jako hlavní vojenská síla pod Cyrusem velký. Jeho forma válčení byla založená na shromážděné pěchotě v lehkém pancíři připnout sílu nepřátel zatímco kavalérie rozdat zabíjení ránu. Kavalérie byla použita v ohromných číslech a byla často těžko obrněná. Chariots byl použit v brzkých dnách, ale během pozdnějších dnů perské Říše oni byli předčeni jezdci. Během Peršana Říše má výšku, oni dokonce posedli slony války od North Afriky a vzdálené Indie. Elita perské armády byla slavní perští nesmrtelní tvoři, 10,000 silné jednotky vojáků z povolání vyzbrojených oštěpem, meče a úklony. Lukostřelci také tvořili hlavní součást perské armády.

Taktiky byly jednoduché: Perští velitelé jednoduše obsadili nepřátele s ohromnými množstvími pěchoty a kavalérii, zatímco od chovat oni by pršeli šipky sestřelí na nepřátelích v masivních salvách. To bylo říkal, že perská šipková salva by začernila slunce. Důvod pro tyto masivní čísla, byl vdechnout ' šok a úcta '. Stovky tisíců vojáků by odrazovaly nepřátele a dělaly jejich kapitulaci téměř zaručený. Jestliže nepřátelé se nevzdali, perský velitel by zaslal první vlnu, který byl téměř vždy dost v čísle přemoci jakoukoliv sílu. Jestliže to propadlo, oni zaslali druhou vlnu, více skupin vyšší kvality. Jestliže to příliš bylo neúspěšné, finální vlna byla poslána, spearheaded neslavný Immortals. Tyto taktiky byly obecně úspěšné na Středním Východě, ale když Peršani začali vniknout do západu, proti Řekům, oni byli slaughted lépe cvičil a více těžce obrněný Hoplites.

Illyrian

Velmi málo je znán o Illyrian vojenské taktiky. Illyrian král Bardyllis otočil Illyria do impozantní místní síly v 4. století BC. Hlavní města Illyrian království byla Lissus a Epidamnus. Nicméně jejich síla byla oslabená hořkými rivalstvími a žárlivostí.

Oni byli známí jako válka-jako kmeny, které byly nikdy opravdu sjednocené, a bojoval bez nějaké skutečné koordinace. Jejich technika bojování vypadala, že spoléhá se těžko na úspěchu jednotlivce spíše než koordinační jednotka. V roce 359 př.n.l., král Perdiccas III Macedon byl zabit tím, že napadne Illyrians. V roce 358 př.n.l., nicméně, Philip II Macedon, otec Alexandera velký, naprosto rozmačkal Illyrians a převzal kontrolu nad jejich územím jak daleko jako Lake Ohrid.

Během existence Illyrian civilizace, oni byli podmanil si Římany a Macedonians, pak pozdnější osmanskými Turky (ačkoli pak populace území byla známá jako Albáncové).

Řek

Obecný trend řecké vojenské technologie a taktiky byli ovládáni spoléháním na farmáře občana, kteří mohli jen jít do války, když oni nebyli potřebovaní v polích. Tito vojáci organizovali sebe v k falanze, hustá skupina obrněných mužů vyzbrojených oštěpy a chráněný ochranami propletení.

Přes skutečnost, že většina řeckých měst bylo dobře opevněné a řecká technologie nebyla nahoru k úloze porušovat tyto opevnění násilím, nejvíce pozemní bitvy byly posazené bojovaly na otevřeném terénu. Toto bylo, protože časově omezeného období k službám řečtí vojáci mohli nabídnout předtím oni potřebovali vrátit se k jejich farmám. Kreslit ven město je obráncové, jeho pole by byla ohrožovaná ničením, ohrožovat obránce s hladověním v zimě jestliže oni se nevzdávali nebo nepřijímali bitvu.

Tento vzor válčení byl rozbit během Peloponnesian války, když aténská kontrola moře dovolila městu ignorovat zničení aténských plodin Sparta a její spojenci zrnem přepravy do města od Krymu. Toto vedlo k válečnickému stylu ve kterém obě strany byly nucené se zabývat opakovanými nájezdy přes několik roků bez dosáhnutí vyrovnání. To také nutilo moře bojovat s životně důležitou částí válčení. Řecké námořní bitvy byly zdolávány mezi triremes -- dlouhý a rychlý veslovat na lodích, které střetly se s nepřítelem beraněním a nastupovat na akce.

Macedonian

Během jejich času, Macedonians byl nejvíce kompletní dobře uspořádaná vojenská síla na zemi. Ačkoli oni jsou nejlépe známí pro dosažení Alexandera velký, to nebyl on kdo vytvořil a navrhl vynikající bojování síla, kterou on používal v jeho dobytích, ale poněkud jeho otec, Philip Macedon. Bez této armády mít been už se připravoval, jeho dobytí by nikdy měla vzaté místo.

Philip poskytoval jeho makedonské vojáky v falanze s sarissa, oštěp, který byl 6 metrů na délku, asi 18 noh. Sarissa, když držel vzpřímený zadními řadami falangy (tam bylo obvykle osm řádků), pomohl skrýt maneuvers za falangou od pohledu na nepřátele. Když držel vodorovný prvními řadami falangy, to bylo surová zbraň pro lidi mohla být projita od daleko pryč.

V roce 358 př.n.l. on se setkal s Illyrians v boji s jeho reorganizovanou makedonskou falangou, a naprosto porazil je. Illyrians prchl v panice, odcházející 7,000 mrtvý (3/4 jejich celé síly) na bitevním poli. Makedonská armáda musí zjevili se rostli ve velikosti noční a napadl Illyria sám (moderní denní Albánie), podrobovat si všechny Illyrian kmeny hluboce do země, se zastavovat krátký blízko jaderského pobřeží.

Po porážce Illyrians, makedonská politika stala se zvýšeně agresivní. Paeonia byl už silně integrovaný do Makedonie pod Philipovou vládou. V roce 357 př.n.l. Philip rozdělil smlouvu s Athensem a napadl Amphipolis který on se vzdal Řekům, když on přišel k síle. Město ustoupilo v rukách Makedonie po intenzivním obležení. Pak on zabezpečil majetek přes zlaté doly poblíž Mount Pangaeus, který by umožnil jemu financovat jeho budoucí války.

V 356 makedonská armáda postupovala dále východně a dobyl město Crenides (blízko moderní Drama) který byl v rukách Thracians, a který Philip přejmenoval po sobě k Philippi. Makedonská východní hranice s Thrace byla nyní zabezpečena u řeky Nestus (Mesta).

Philip příští pochodoval do severního Řecka. V Thessaly on porazil jeho nepřátele a 352, on byl pevně v kontrole nad touto severní řeckou oblastí. Makedonská armáda pokročilý jak daleký jako povolení Thermopylae který rozdělí Řecko ve dvou částech, ale to nepokoušelo se vzít to protože to bylo silně obezřetné spojenou řeckou sílou Athenians, Spartans, a Achaeans.

Mít zabezpečil hraničení oblasti Makedonie, Philip sestavil velkou makedonskou armádu a vešel hluboko do Thrace pro dlouho si podrobovat kampaň. 339 poté, co porazil Thracians v sérii bitev, většina Thrace byla pevně v makedonských rukou uložit nejvíce východní řecká pobřežní města Byzantium a Perinthus kdo úspěšně vydržet dlouhá a těžká obležení. Ale oba Byzantium a Perinthus by měl jistě padal mělo to ne been pro nápovědu, kterou oni přijali z různého řeckého města-státy, a perský král sám, kdo teď si prohlížel vzestup Makedonie a jeho východní expanzi se znepokojením. Ironicky, Řeci zvali a sousedili s Peršany proti Macedonians, ačkoli Peršani byli nejvíce nenáviděný národ v Řecku pro více pak století. Vzpomínka na perskou invazi Řecka asi 150 roků dříve bylo ještě živé, ale řecká nenávist k Macedonians odložila to.

Hodně pozdnější by byl dobytí jeho syna, Alexander velký, kdo by pokračoval vytvořit styl válčení kavalérie ve kterém on urychlil řecký styl boje, ve kterém on byl schopný shromáždit velké skupiny mužů pro dlouhá období času na jeho kampaně proti Persii. Kavalérie také hrála důležitou roli v Alexanderově style válčení, obzvláště jeho Companions, elitní formace.

Říman

Římská armáda byla svět je první profesionální armáda. To mělo jeho původy v občanské armádě Republica, který byl osazený občany podávat povinnou povinnost pro Řím. Reformy Mariuse kolem 100 př.n.l. změnil armádu na profesionální strukturu, stále velmi zaplněný občany ale občany kdo sloužil nepřetržitě na 25 let dříve, než bytí splnilo.

Římani byli také známí výrobním použitím pomocných vojsk, non-Romans kdo sloužil s legiemi a plněnými rolemi že tradiční římská armáda nemohla se plnit účinně, takový jako lehká potyčková vojska a těžká jízda. Pozdnější v Říši, tato pomocná vojska, spolu s cizími žoldáky, se stal jádrem římské armády. Pozdní Říší, kmeny takový jak Visigoths byl podplacen sloužit jako žoldáci.

Římské námořnictvo bylo tradičně zvažováno méně důležitý, ačkoli to zůstalo zásadní pro přepravu zásob a vojáky, také během velkého očištění pirátů od moře Středomoří Pompey velký v 1. století BC. Většina z římských bitev nastala na souši, obzvláště když Říše byla v jeho výšce a celá země kolem Středomoří byla řízena Řím.

Ale tam byly výrazné výjimky. První Punic válka, rozhodující válka mezi Římem a Kartágo v 3. století BC, byl velmi námořní konflikt. A námořní Battle Actium založil římskou říši pod Augustusem.

Germánský

Historické záznamy germánských kmenů východ Rýna a západ Dunaje nezačnou dokud ne docela opožděný ve starověkém období, tak jen období po 100 př.n.l. moci být zkoušen. Co je jasné je že germánská myšlenka na válčení byla docela odlišná od divokých bitev bojoval Řím a Řecko. Místo toho germánské kmeny se zaměřily na malé nebo velké nájezdy.

Účel tito byli obecně nezískat území, ale poněkud zachytit zdroje a bezpečnou prestiž. Tyto nájezdy byly řízeny nepravidelnými vojsky, často se tvořil podél rodiny nebo linek vesnice, ve skupinách 10 k asi 1,000. Vůdcové neobvyklého osobního magnetismu mohli sbírat více vojáků pro delší období, ale tam byla žádná systematická metoda shromáždění a školení muži tak smrt charismatického vůdce mohli znamenat zničení armády. Armády také často sestával z víc než 50 noncombatants procenta, jak osoby bez domova by cestovaly ve velkých skupinách vojáků, starších lidech, ženách a dětech.

Velké skupiny vojsk, počítání chvíle prominentně v historických knihách, byl výjimka spíše než pravidlo starověkého válčení. Tak typická germánská síla by mohla sestávat z 100 mužů s jediným cílem útočit na poblíž germánská nebo cizí vesnice. Podle římských zdrojů, když germánské kmeny přece bojovaly proti divokým bitvám, pěchota často přijala formace klína, každé bytí klína vést o hlavu klanu.

Ačkoli často poražený Římany, germánské kmeny byly si pamatoval v římských záznamech jako divocí bojovníci, jehož hlavní pád byl že oni nedokázali spojit se úspěšně do jedné síly bojování, pod jedním vedením. Jejich nástupcové by nakonec přemohli a podmanili si antiku, dávající svah k moderní Evropě a středověké válčení.

Japonec

Časné Yamato období vidělo neustálé střetnutí v korejském poloostrově, než Japonsko nakonec ustoupilo, spolu se zbývajícími sílami Baekje království. Několik bitev se vyskytovalo v těchto obdobích, zatímco posloupnost císaře nabyla na důležitosti. Obdobím Nary, Honshu byl kompletně pod kontrolou nad Yamato klanem. Se blížit ke konci Heian období, samuraj se stal silnou politickou sílou, tak startovat feudální období.

Důležité starověké války

• Řecko-perské války

Řecko-perské války byl série konfliktů mezi světem Řeka a Perská říše to začalo o 500 př.n.l. a trval až do roku 448 př.n.l..

• Peloponéská válka

Peloponéská válka byl začat v 431 př.n.l. mezi aténskou Říší a Peloponnesian ligou, která obsahovala Sparta a Korint. Válka byla dokumentována Thúkýdidés, aténský generál, v jeho práci Historie Peloponnesian války. Válka trvala 27 roků, s krátkým příměřím uprostřed.

• Punské války

Punské války byl série tří válek bojovala mezitím Řím a město Kartágo ( Phoenician potomek). Oni jsou známí jako “Punic” války, protože římské jméno pro Carthaginians bylo Punici (starší Poeni, kvůli jejich fénickému rodovému původu).

1. První Punic válka byla primárně námořní válka bojovala mezitím 264 př.n.l. a 241 př.n.l..
2. Druhá Punic válka je slavná Hannibalovou přeplavbou alp a byl zdoláván mezi 218 př.n.l. a 202 př.n.l..
3. Třetí Punic válka končila zničením Kartága a byla zdolávaná mezitím 149 př.n.l. a 146 př.n.l..

Důležité starověké bitvy

• Bitva Kadesh 1274 př.n.l.
• Bitva Muye 1046 př.n.l.
• Bitva Marathonu 490 př.n.l.
• Bitva o salámy 480 př.n.l.
• Bitva Thermopylae 480 př.n.l.
• Bitva Mycale 479 př.n.l.
• Bitva Chaeronea 338 př.n.l.
• Bitva Issus 333 př.n.l.
• Bitva Gaugamela 331 př.n.l.
• Bitva Hydaspes řeky 326
• Bitva Cannae 216 př.n.l.
• Bitva Carrhae 53 př.n.l.
• Bitva Pharsalus 48 př.n.l.
• Bitva Actium 31 př.n.l.
• Bitva Teutoburg Forest inzerátu 9
• Bitva Ikh Bayan 89 n.l.
• Bitva Edessa inzerátu 259
• Bitva Adrianople inzerátu 378

Typy jednotky

• Pěchota
  • Lukostřelba
  • Slingman
  • Hoplite
  • Falanga
    • Makedonská falanga
  • Legie
    • Legionář
• Kavalérie
  • Cataphract
  • Clibanarii
  • Lukostřelec koně
  • Chariot
  • Slon války
• Artilérie a obléhací stroje
  • Katapult
  • Onager
  • Ballista
  • Scorpio
  • Věž obležení
  • Beran

Zdroje

1. Anglim, Simon, a Phyllis G. Jestice. Bojovat proti technikám antiky (3000 B.C. k 500 A.D.): Vybavení, dovednosti boje a taktiky. Dunne knihy: 2003. ISBN 0312309325.
2. Bradford, Alfred S. Se šipkou, mečem a oštěpem: Historie válčení v antice. Praeger vydávání: 2001. ISBN 0275952592.
3. Connolly, Peter. Řecko a Řím v válečném stavu. Greenhill knihy: 1998. ISBN 185367303X.
4. Gabriel, Richard A. Velké armády starověku. Praeger vydávání: 2002. ISBN 0275978095
5. Gichon, Mordechai, a Chaim Herzog. Bitvy o bibli. Greenhill knihy: 2002. ISBN 185367477X.
6. Goldsworthy, Adrian. Kompletní římská armáda. Temže a Hudson: 2003. ISBN 0500051240.
7. Keegan, John. Historie válčení. Ročník: 1993. ISBN 0679730826.
8. Kern, Paul Bentley. Starověké obléhací válčení. Indiana univerzitní tiskárna: 1999. ISBN 0253335469.
9. Leblanc, Steven A. Prehistorické válčení v Američanovi jihozápadní. Univerzita Utah tisku: 1999. ISBN 0874805813.
10. Mayor, Adrienne. Řecký oheň, otrávit šipky a Scorpion bomby: Biologické a chemické válčení v antice. Přehlédnout tisk: 2003. ISBN 158567348X.
11. Vrstevníci, Chris J. Starověké čínské armády 1500 – 200 př.n.l.. Vydávání mořského orla: 1990. ISBN 0850459427.
12. Vrstevníci, Chris J., a Michael Perry. Císařské čínské armády  : 200 př.n.l. – 589 n.l.. Vydávání mořského orla: 1995. ISBN 1855325144.
13. Van Creveld, Martin. “Technologie a válka: Od 2000 B.C. k daru”. Svobodný tisk: 1991. ISBN 0029331536.
14. Warry, John Gibson, a John Warry. Válčení v klasickém světě: An objasnil encyklopedii zbraní, válečníky a válčení v dávných civilizacích Řecka a Řím. Univerzita Oklahoma tisku: 1995. ISBN 0806127945.